Mílý deníčku...

Ahoj, 

tento text píšu spíš jako připomenutí toho, že na blog stále myslím. Začneme procvičováním pravidelnosti a pak se vrhneme i na složitější otázky. Řekla bych, že má smysl shrnout moje předešlé 2 týdny. Moc si je ale nepamatuju. Každý "první" článek v blogu začíná psát motivovaná Kristina, která teď hned jde měnit svůj život. Jenže mé maličkosti stačí málo pro štěstí: jeden motivační článek, hodně plánu v hlavě a pocit, že jsem začala něco dělat. Poté ten elán opadá, jako listí ze stromu v podzimním větrném parku, a jsem znovu tam, kde jsem byla před rokem. Žiju nějak svůj život, připomínám si, že musím něco dát na blog, přestát se přejídat a začít už konečně psát knihu, věnovat zajímavým projektům a tak dále a dále a dále... ALE nic z toho nedělám, všechno odkládám na zítřek. Všechno odkládám na den, kdy budu mít lepší náladu, víc energie, když nebudu mít tolik vaření a úklidu v bytě, když budu mít ticho a inspiraci. Jenže, přátelé, tenhle den nikdy nenastane, to je teda velký překvapení. Lidi, které umí žit a všechno stihají, závidím vám, jste moji hrdinové. Prokrastinátoří, které čekají na kouzelný kopanec, vítám na své lodi. :) 

Chci samozřejmě podotknout toho, že jsem šťastná, mám skvělý život, perfektního partnera (spřízněnou duši), rozkošné a milující děti. Miluju svoji rodinu a svůj život, ale nemiluju sebe ve svém životě. Mohla bych být víc. Vím že můžu a chci. Tak to bude můj první malý krůček - psát své chaotické myšlenky sem. A kdo ví, třeba za rok tady bud úplně jiná Kristina. Koneckonců tenhle článek píšu po dvoutýdenní přestávce a ne za rok. Někam ta loď spěje, tak naskočte. :)