Myšlenky nahlas: známá cesta do neznáma.

Minulý víkend jsme znovu vyrazili autem na Slovensko. Znovu přicházejí momenty příjemného očekávání něčeho neurčitého, když sedím na sedadle spolujezdce (doposud jsem měla pouze takovou zkušenost), pouštím svou oblíbenou hudbu a pozoruji, jak se auto snaží vyklouznout z pout pohlcující a trochu dusné metropole, která nás nechce tak snadno pustit. Po uplynutí času a malé špetky nervů se ocitnu na dálnici.

Když vyrážíme ve dvou na dlouhou cestou autem s oblíbenou hudbou, kelímkem horkého latte a tím skoro nezachytitelným pocitem něčeho nadcházejícího, mám pocit, že kvůli tomu žiji.

Tak sedím v autě, užívám si kafe, přemýšlím o všem a samozřejmě zpívám se svými oblíbenými muzikanty, bez toho to přece nejde.

Když je před námi klidná část cesty, mluvíme o našich zajímavých věcech a událostech, našich pohledech na věci a velkých plánech do budoucna. Jsou to opravdu vzácné okamžiky. Před námi je několik hodin cesty - jen my a silnice (ale často bohužel i opravdu hloupí řidiči 😀).

Jezdíme poměrně často na Slovensko a mám oblíbené okamžiky v různých úsecích cesty. První je, když vyjedeme z Prahy a zastavíme se u čerpací stanice pro velké latte, po kterém toužím již od rána (je to moje malá tradice), a pak s čistým svědomím můžeme jet po dálnici a užívat si cestu. Druhým očekávaným momentem je, když se přesuneme z hlučné a divoké dálnice na obyčejné silnice a jedeme skrz tak různé a zároveň hodně podobné české vesnice. Poté následuje téměř nepostřehnutelná hranice a už jsme v jiné zemi. Tentokrát jsme byli ve městě Terchová, které leží východně od Žiliny. Byli jsme tam ve skutečnosti jenom na chvíli, ale podařilo se mi navštívit rozhlednu Terchovské srdce. Kdekoli se podíváte jsou hory, nádherný les a pole, které již jsou vymalované do podzimních barev. To mě přivedlo k přemýšlení o tom, jak je les hezký a jak obzvláště krásný je podzimní les. O tom asi napíšu víc v jiné “myšlence nahlas”.

P.S. Na cestě zpět jsem se odvážila odřídit 90 km cesty, ale samozřejmě pod přísným vedením mého mentora. Tento pocit je ještě zajímavější než sedět na sedadle spolujezdce. Ale ten pocit popíšu někdy příště, protože všechno má svůj čas.